Aviatická pouť 2017
Aviatická pouť 2017
Header slide Header slide Header slide Header slide
Zbývá do začátku Aviatické pouťi 2017

Generálmajor v. v. Alois Šiška

V letošním roce si připomínáme 100. výročí narození hned u jednasedmdesáti československých pilotů, kteří za druhé světové války sloužili v Royal Air Force. Najdeme mezi nimi jména stíhacích es, zkušených bombardovacích pilotů, ale také jména řadových pilotů či nováčků, kteří teprve procházeli výcvikem. Na seznamu jsou muži, jejichž sláva přes překážky vystoupala ke hvězdám jak praví motto RAF, ale také těch, kterým to osud nedopřál. Za všechny bychom zde chtěli připomenout Aloise Šišku, pilota 311. československé bombardovací perutě RAF.

 

Alois Šiška se narodil 15. května 1914 v obci Lutopecny na Kroměřížsku. Po vyučení strojním mechanikem nastoupil do Baťovy letecké továrny v Otrokovicích. Za svůj návrh na zlepšení výroby letounu Zlín Z-XII dostal za odměnu možnost absolvovat pilotní výcvik a stal se členem Masarykovy letecké ligy. V říjnu 1936 nastoupil prezenční vojenskou službu, nejprve prodělal výcvik u technické letky Leteckého pluku 2 v Olomouci a následně poddůstojnickou pilotní školu v Chebu u Leteckého pluku 1 „T. G. Masaryka“. Po dalším výcviku u školní letky Vojenského leteckého učiliště v Prostějově ukončil bojový výcvik na podzim 1937 u cvičné letky Leteckého pluku 2 „Dr. E. Beneše“ v Olomouci.

V září 1937 byl v hodnosti svobodníka přidělen k 62. zvědné letce, v lednu 1938 přemístěn k 63. letce. Od března 1938 působil v řadách 8. pozorovací letky ve Vyškově a s touto jednotkou také prodělal mobilizaci na polním letišti Ivanovice na Hané. Po okupaci se vrátil do civilu a do Otrokovické továrny, kde se zapojil do odbojové činnosti. Plánoval uletět s prototypem sportovního letounu Zlín Z-XIII do Jugoslávie, ale byl varován, že je mu gestapo na stopě, a tak 4. ledna 1940 odešel za hranice pěšky. Čekalo jej tříměsíční putování do Francie nejprve přes Slovensko a Maďarsko, kde byl zatčen a vězněn a po dalším útěku přes Jugoslávii a Sýrii konečně 25. dubna 1940 přistál ve francouzském přístavu Marseille. Připojil se k československé armádě v Agde, kde byl zařazen do letecké skupiny a 6. června 1940 byl přidělen na letišti Bordeaux-Mérignac. Než se stačil přeškolit na francouzské stroje, Francie kapitulovala.

Po pěti dnech na moři přistál 23. června 1940 v jihoanglickém přístavu Falmouth. Dne 25. června byl pod služebním číslem 787 493 v Depu československého letectva v Cosfordu přijat do Royal Air Force Volunteer Reserve v hodnosti vojína nováčka – Aircraftman 2nd Class. K 18. září byl zařazen jako pilot v hodnosti Sergeant (Sgt). K 311. československé bombardovací peruti do East Wrethamu nastoupil 11. dubna 1941 a operační výcvik absolvoval přímo u její výcvikové letky – Operational Training Flight. Na svůj první operační let se vydal 7. srpna  na Wellingtonu Mk. IC R1777/KX-M a jako druhý pilot v osádce Sgt Adolfa Musálka bombardoval německé město Hamm.

Na postu druhého pilota, jako by přitahoval mimořádné události, všechny však pro něj prozatím končily šťastně v podobě nouzových přistání. Po devíti náletech jako druhý pilot byl 12. října 1941 jmenován kapitánem osádky a stačil vykonat už jen sedm dalších operačních letů, než přišel osudný nálet na Wilhelmshaven v 28. prosince 1941. Wellingtonu Mk. IC T2553/KX-B s osádkou ve složení Sgt Alois Šiška, Sgt Josef Tománek, P/O Josef Mohr, P/O Josef Ščerba, Sgt Pavel Svoboda, Sgt Rudolf Skalický začal při návratu začal hořet levý motor následkem zásahu od protiletadlového dělostřelectva a Sgt  Šiška s ním nouzově přistál na hladině Severního moře.  nezbylo než ve 21.20 nouzově přistát na moři. Do záchranného člunu se dostali všichni až na Sgt Skalického, který patrně při nárazu upadl do bezvědomí. Na následky vyčerpání, omrzlin a dehydratace zemřeli 2. ledna 1942 Sgt Tománek a P/O Mohr. Zbývající tři letce čekala ještě jedna noc na moři, než přistáli na holandském pobřeží u obce Petten. Tam se z nich stali váleční zajatci.

Vzhledem ke svému zuboženému stavu byli všichni nejprve odvezeni do nejbližší nemocnice ve městě Alkmaar a následně do nemocnice Luftwaffe v Amsterodamu. Tam Sgt Šišku před amputací omrzlých nohou zachránilo, že před zahájením operace prodělal infarkt. V srpnu 1944 byl převezen do Prahy a po výsleších na gestapu byl obžalován z velezrady a pozvednutí zbraně proti Třetí Říši. Osvobození se nakonec dočkal 7. dubna 1945 v zajateckém lazaretu v Hohnsteinu. Po repatriaci do Velké Británie dne 15. května 1945 byl na základně Cosford přijat do tamní nemocnice a posléze do nemocnice Queen Victoria Hospital v East Grinsteadu pro popálené a omrzlé letce. Britové o něj pečovali i po skončení války, do vlasti byl repatriován v hodnosti nadporučíka československého letectva teprve 2. dubna 1947.

Za svou válečnou činnost obdržel řadu vyznamenání: 3x Československý válečný kříž 1939, 3x Československá medaile „Za chrabrost“, Československá medaile „Za zásluhy“ I. stupně, Pamětní medaile Československé zahraniční armády se štítky Francie a Velká Británie, The 1939-1945 Star, Air Crew Europe Star spolu s Atlantic Clasp, Defence Medal a War Medal.

Od 12. dubna 1948 působil ve funkci pobočníka velitele Leteckého náhradního pluku 1 na letišti Praha-Kbely. Nepobyl zde dlouho, neboť už 30. dubna nastoupil do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. V té době se seznámil s Vlastou Procházkovou, dcerou brigádního generála Jana Procházky, 2. podnáčelníka generálního štábu, a 25. června 1949 se vzali. Vyhazovy svých kolegů „Zápaďáků“ nepřečkal dlouho, k 1. únoru 1950 byl propuštěn z armády do trvalé výslužby.

Tehdejší komunistický režim mu dal na výběr – doly, hutě nebo státní statek a v prosinci 1950 se musel vystěhovat z Prahy do Dušník nad Vltavou. Postupně pracoval ve státních statcích. V listopadu 1960 se rodina přestěhovala do Zvole u Prahy a Šiška začal pracovat jako opravář televizorů.

V roce 1964 byl částečně rehabilitován a povýšen do hodnosti podplukovníka v záloze. V březnu 1966 nastoupil u Správy dopravních letišť jako inspektor technické, požární a záchranné služby, od června 1968 pracoval v rehabilitační komisi MNO, než byl 31. května 1970 z armády definitivně propuštěn.

Do Prahy se vrátil až v roce 1989. V roce 1990 byl rehabilitován a zapojil se do práce Sdružení československých zahraničních letců 1939-1945, kde zastával funkci místopředsedy. Dostalo se mu řady poct, v roce 1991 mu byl propůjčen Řád M. R. Štefánika III. třídy a 3. května 1995 byl jmenován do hodnosti generálmajora. Dne 28. září 2003 mu prezident republiky propůjčil nejvyšší české vyznamenání, Řád bílého lva III. třídy. Bohužel však pouze in memoriam, neboť genmj. let. v. v. Alois Šiška zemřel 9. září 2003 ve věku 89 let. Od listopadu 2008 pak 222. výcviková letka bitevních strojů L-159 nesla čestný název „Šiškova“ až do svého rozpuštění v listopadu 2013.

 

Pavel Vančata

≫ Vytisknout